Hubnutí pro mě není o ztrátě kilogramů. Je to cesta k lepšímu zdraví a celkovému pohodlí ve vlastním těle. Najít každodenní motivaci, k tomu abych pokračovala na mé cestě, je ovšem někdy obtížným úkolem. I když jsem si v jídle udělala prostor pro hřešení, a i když se snažím o dostatek pohybu, mám své chvilky, kdy není vše růžové a mám chuť se na to všechno vykašlat.
A když taková chvíle přijde, a já prostě na pár dnů hodím za hlavu veškeré snažení, vždy mě to dožene. Pokaždé jinak, ale dožene.
Například letošní dovolená. Ta byla super, ale má váha byla problémem skoro na každém kroku. Kvůli mně se museli všichni přizpůsobit mému tempu, a to mě fakt štvalo. Z výletu, který se dal ujít za pár hodin, byl výlet na celý den. A stále jsem měla pocit, že bych se měla všem za sebe omluvit.
Nebo když ráno vstávám a trvá hodiny, než rozhýbu bolavá kolena, a vím, že odbudu psa, jen vyvenčením na zahradě, než abych se s ní šla projít. Ten pocit viny, že jí nedávám to, co by si zasloužila.
V těchto chvílích si zopakuji, co mě vlastně motivovalo na začátku mé cesty.
Motivace č. 1: Zdraví
Hlavní důvod, proč jsem se rozhodla začít hubnout a radikálně změnit život, bylo a stále je moje zdraví. Tím, že zhubnu prodloužím svou trvanlivost o pár let, možná i desítek.
Motivace č. 2: Dělám to pro sebe
Jedním z faktorů v mé motivaci bylo uvědomění si, že hubnu pro sebe, ne pro ostatní. Měla jsem v minulosti nutkání splňovat očekávání druhých, a to u mě vedlo k selhání a frustraci. Dnes investuji svůj čas, energii a odhodlání jen do sebe.
Někdy je prostě potřeba překonat sám sebe. Překonávám se například tím, že se navleču do elasťáků a slušivého trička a vyrazím do fitka. Ne že bych si ho vybrala sama od sebe. Obezitologie kam chodím, má s tímto fitkem dohodu. Stroje, na kterých se cvičí, jsou tak chytré, že se každá mašinka nastaví po načtení čipu na moji váhu, a kondičku. Tedy nejprve jsem musela před prvním cvičení obejít okruh s trenérkou, ale teď už stačí jen přiložit čip, stroj se nastaví a nepotřebuji trenéra. Hlídá mě stroj.
Na rovinu přiznávám, první den, jsem na parkovišti uvažovala, že se obrátím a pojedu zase domů. Na Aqua aerobicu nás je 10 bab v bazéně a jinak nikdo. Za to tady, už kolem půl osmé ráno, se to tu hemží modelkami v tílkách a svalovci, co si přišli posílit už tak obří svaly. I když minimálně polovinu z pánského osazenstva podezřívám, že sem chodí jen na čumendu. A aby to nevypadlo tak okatě, tak dělají že cvičí.
Stále se tam cítím nepatřičně, nezapadám do všeobecné představy jedince, co chodí do fitka cvičit. Mám pocit, že sem prostě nepatřím. Zatím mé snahy o cvičení vypadají spíše jak řeckořímský zápas, akorát že mým protivníkem je hromada železa s displejem, který mi nemilosrdně hlásí, jak blbě to dělám.
Minule jsem dokonce rozesmála svým upoceným výstupem pár pubescentů, kteří o uličku dál posilovali svaly, o který ani nevím, že bych já měla. Zápolila jsem s mašinou na posílení břicha, a přes svá prsa a břicho jsem se nedokázala sehnout. Poposedávala jsem, posouvala zadek, jak se dalo, ale stále se nedařilo. Při posilování stehen jsem dopadla podobně. Cvičení sestává ze série roznožování, sednete si na sedátko, z boků stehen máte opěrky a tím, jak roznožujete, opěrky tlačíte od sebe. Sedla jsem si tedy na sedátko, zapresovala nohy mezi opěrky a zjistila jsem, že už není kam roznožovat. Tupě jsem seděla, zírala na displej a čekala, až mi skončí série a chytrý stroj oznámí, že jsem splnila cvičení na 0%.
Ale není to důvod k tomu, abych to vzdala. Je důležité na sobě makat a neztrácet optimismus, a protože se smíchem jde všechno líp, příště se zasměji společně s chlapci. A jestli máte chuť se taky zasmát, můžete si přijít zacvičit semnou. V Clever fit uvítají každého nadšence pro pohyb.