Konečně to mám za sebou – restart života, den 0
Když jsem se probudila po operaci na JIPce, moje první myšlenka byla jasná: „Konečně to mám za sebou.“ a druhá myšlenka „Sakra já bych si dala kafe“.
Obrovská úleva, že operace proběhla na výbornou. Pan doktor Záhora, je prostě lékař na svém místě. A že se řádně zapotil, aby mi vybranou operaci provedl. Díky srůstům střev to prý bylo opravdu náročné.
Celý první den jsem strávila na JIPce, obklopená pečlivostí a milým úsměvem sester, které mají svatou trpělivost i s těmi nejproblémovější pacienty. Druhý den mě čekal rentgen, aby překontrolovali, zda vše těsní, a pak hurá na normální pokoj.
Přiznávám, že v prvních dnech to nebyla vždycky sranda. Začínala jsem na tekuté stravě – vývary, naředěné kefírové mléko, a zase vývary, a to vše s přídavkem protifaru (koncentrovaná bílkovina z kravského mléka) mňamka. To nemluvím o tzv sippingu, nutridrinky všech možných příchutí, ale prostě mi z nich natahovalo, takže jsem nedokázala vypít ani jeden. Mám hubu zmlsanou, a tomuto výběru jsem říkala peklo na talíři.
Po týdnu se již smí, hustší tekutina, a tak přišel pokus číslo jedna. Rozmixované brambory ve vývaru s přidaným protifarem, ovšem po třetím loku jsem měla pocit, že víc už nevypiju. Chuť proteinu přebyla vše ostatní a já se mučila svou porcí oběda asi 40 minut. Podotýkám, že to bylo sotva 100 ml. Zbytek, co jsem měla na později skončil za stálého míchání v toaletě. Protifar tedy není to co se hodí do vývaru.
Ještě, že tohle trvá jen 14 dní. Pak se smí již kašovitá strava. Jak já se těšila na klasikou bramborovou kaši. To už se dalo zvládnout bez problémů.
Pak již přišlo na řadu zařazování pevné stravy, a to již byl problém. Maso, bez kterého si nedokážu představit život, mi dělalo velký problém. A tak jsem přišla na to, co je dumping syndrom tedy ta časná fáze. Je to vlastně reakce na to, že jídlo projde žaludkem moc rychle a skončí přímo ve střevech. Žaludek prostě přepne na režim: „Dík, ale tohle nechci, já to posílám dál!“ Začne to křečemi v břiše, následuje nevolnost, krkání a pocit na zvracení. Tenhle stav trvá v lepším případě cca 50 minut v tom horším několik hodin. Poprvé to přišlo, když jsem si dala sousto masa s rýží k obědu, do pár minut se ozvali první příznaky. OK, vše špatně, zpátky ke kašovité stravě. Na té jsem vydržela skoro čtyři měsíce.
Protein, tvaroh a další mléčné produkty mi už lezly ušima. Zařadila jsem omáčky, polévky s rozmixovanou masovou vložkou, tak abych do sebe dostala nějakou bílkovinu. Nakonec se moje tělo umoudřilo a maso jsem zařadila do jídelníčku i v pevné formě.
Zotavování, překvápka a hormonální horská dráha
No a teď přišel čas na ta překvápka, která mi nikdo před operací neprozradil.
Jelikož mám v obou kolenou artrózu třetího stupně, brala jsem léky na bolest. Konkrétně Diclofenac. Můj nej kámoš, který jsem si zobla, každý večer, abych se v klidu vyspala. Po opce za mnou přišla farmaceutka se seznamem léčiv, které se po operaci nesmí brát. A hádejte co? Mezi léky, které se po operaci nesmí byl mezi prvními na seznamu. Tohle tedy byl šok, super a dík za info.
Za to jsem vyfasovala, igelitku léků, které se po operaci musí brát. Pantoprazol (inhibitory protonové pumpy), kinito (protikinetikum) na žaludeční nevolnosti a vrcholem byla obří krabice injekcí na ředění krve.
A jako bonus k balíčku „pooperační radosti“ přišla rapidní změna mé jinak vyrovnané psychiky. Horská dráha v podobě hormonálních změn a čtvrtý den po zákroku přišlo slzavé údolí. Nešlo to zastavit a já brečela už jen kvůli rozvázané tkaničce. Tyhle výkyvy nálady se táhly dobré dva měsíce. Ale co, přežila jsem to – hlavně díky tunám zmrzliny, protože to je vlastně mražená voda, a tedy i tekutá strava 😊.
Restart života
Je to šest měsíců od operace. Operační váha 170 kg, dnes 131 kg a stále klesá. Chodím do fitka už od 3. měsíce po operaci, plánuju si jídlo a učím se, že občas méně je více, ale ne, pokud jde o syrečkovou pomazánku. Jasně, někdy se podívám do zrcadla a řeknu si, že vypadám fakt strašně. Gravitace je svině a při takhle rychlém úbytku už mi některé části těla jen pevně visí, ale pak si vzpomenu, kolik toho už mám za sebou a hned mám lepší náladu.
Pokud zvažujete podobný zákrok, mám pro vás pár rad. Připravte se na to, že hormony si s vámi zahrají Hru o trůny. Buďte trpěliví s jídlem. Tohle není sprint, ale maraton. A víte co? Na konci toho maratonu čeká zdravější a spokojenější verze vás samotných.
