Že je nadváha omezující, to už jsem opakovala tolikrát. Tentokrát si probereme obezitu ve společnosti. Respektive na společenských akcích. Nemyslím zábavu v místním sále hospody, ale mám na mysli akce ve stylu ples nebo raut. Velké firemní večírky, plné bujaré zábavy. Rozhodně si nestěžuji na těžkosti bytí, jen chci poukázat na skutečnosti, které by běžného člověka ani nenapadly a tlustí se o tom stydí mluvit.
A čím taková událost standardně začíná? No minimálně týden předem slovy “Sakra co si vezmu na sebe?„. A hurá na nákupy. Pokud máte zlatou kreditní kartu, nebo manžela milionáře, tak je to brnkačka, šaty si necháte ušít. To se nakoupí látka v množství na malý vojenský stan a šikovná šička vám spíchne šaty dle vašich představ a přání.
Ale co ta střední třída?
Je tu sice poměrně slušný výběr různých rádoby butiků s nadměrnou módou, ale pardon, to by si na sebe nevzala ani moje babička na tu místní zábavu. A že se to na vsi bere hodně vážně, tam ani pro rohlíky nejdou v teplákách.
Po pár dnech s ušoupanými nožkami jsem stejně zjistila, že sehnat na sebe něco vzdáleně připomínajícího večerní šaty je naprosto nemožné. I hubené dívky mají jistě problém, taky jim ne vše padne. Ale to co se šije na nás, velice prostorově výrazné spíš připomíná pytel, než šaty. S pasem se nepočítá, na ten obézní nemají nárok. A když se s ním počítá, šup dáme do pasu gumu, co kdyby náhodou.
Ještě že má babička byla švadlena a od mala mne vedla ke krejčovskému umění. Tak dobrá jako ona nejsem. Ale kalhoty mám na míru a sedí. Šatům jsem dala vale před 50 kily, dnes bych měla po jednom večírku ošoupaná stehna do krve a punčocháče, ty mohu nosit jako podkolenky.
Problém obezity je v tom, že každý nabere v jiné části těla. Někdo má boky, někdo ruce a břicho a mě příroda nadělila všude a nejvíce snad na nohách. Nožky jako laň jsem neměla ani jako batole. Už tenkrát jsem měla slušné základny co mně ponesou životem. Takže sukně, šaty a kraťasy jsou tabu.
Tak jo, kalhoty mám, krásně padnoucí, dlouhé černé a k tomu halenku. To je zajímavé vršky sehnat není takový problém a to docela ucházející. Pokud se jedná o tématické večírky, například ala divoký západ, tam to zachraňuji pončem a doplňky v podobě klobouku. Na styl děvka saloonu mohu rovnou zapomenout.
Ráno před akcí, celá natěšená začínám s přípravou. Pečlivě nažehlené oblečení připravené na ramínkách. Hygiena klasická jako všechny dámy. No po sprše začíná boj s deodorantem. Běžnému děvčeti stačí podpaží. Ale mi se potíme na místech o kterých ani nevíte, že máte.
Po zatření a zapudrování větší části těla, jsem zpocená a zralá na další sprchu. Sednu ve spodním prádle do průvanu abych oschla. Nyní přichází na řadu líčení, klasika, hlavně všechno voděodolné, nepotřebuji aby mi v půlce večera někam odtekl můj obličej. A poslední vlasy. Tak nejhorší máme za sebou, a hurá do garderoby.
Dorazila jsem na večírek, a jelikož se znám musím začínat velice opatrně. Všude samá lákadla v podobě delikates a nápojů. Ale tomu se musím obloukem vyhnout, ne snad proto, že bych se styděla na veřejnosti jíst nebo pít, s tím fakt problém nemám. Ale doma jsem se nasoukala do stahovacích kalhotek asi o tři až čtyři čísla menších a představa, že bych musela na záchod se mi fakt nezamlouvá. Jasně dříve nebo později tam musím, ale opravdu radši později. Je to jako sundávat a nandávat neopren.
Po půl hodince se zaplní větší část prostor a já už jsem si urvala židli, kterou si budu celý večer bedlivě hlídat. Kolena, kotníky a záda už se hlásí o slovo a do hodiny budu mít pocit, že mě někdo přetáhl klackem.
Na parketu se to začíná vlnit a parta mých známých mě láká na parket. Před těmi 50ti kily bych protančila noc a den. Muziku miluji a je to můj nabíječ energie, ale do tance mi už moc není. Ale neodmítám, po půl písničce se vracím na svou židli a oddechuji. Někde jsem urvala půllitr s vodou a tak lokám plnými doušky abych se osvěžila.
A je to tady, musím na záchod. Po půl hodině se vítězně vracím s toalety, kde jsem pobavila mnoho dam, neboť mé zvuky při soukání se do kalhotek připomínali souložící hrochy v africe.
Na pití už si po zbytek večera musím dát pozor. V botách mě už tlačí oteklé nohy, tak boty odhazuji stranou. Na své židli pohupuji tělem do rytmu muziky. Kolem půlnoci mě přepadl hlad, tak se bosky vydám k rautovému stolu abych ulovila pár zbytků.
Obsluhující kuchař se na mě smutně podíval a odkráčel, načež se vrátil s talířem šunky od kosti, kterou si chtěl nechat zřejmě pro sebe, ale z lítosti mi jí přenechal.
Odeberu dva plátky, se slovy, že půl krávy už jsem měla doma a na svůj talířek si přidávám pár kousků zeleniny.
Nepiju alkohol a v tuto pokročilou hodinu jsem jedna z mála střízlivá. Kamarádi mě opět táhnou na parket. Tak jo ještě jeden taneček a prchám domů. Jdu hledat své boty, v tuto chvíli je to jak výprava s hledáním kešky. Po vítězném nálezu zjišťuji, že už mi nohy otekli tak, že obout se je naprosto nereálné.
Opět bosky vyrážím směr domů. Čeká mě svízelná cesta nočními ulicemi, které jsou plné podroušených lidí.
Lidských vlastností je mnoho. Od závisti, arogance, agresivity až po opovržení.
Nejsou všichni jen špatní, ale všichni mají v sobě nějakou tu negaci. Ano všichni, i já.
Například já jsem vtipálek, ráda bavím společnost. Někdy na úkor sebe, ale pokud se najde lepší terč, věřte mi využiju toho. Ráda se směju a ráda bavím lidi.
Nedělám si srandičky s cílem někoho ponížit, nebo mu ublížit. Prostě se chci jen bavit.
To se chce každý, i ti podroušení v nočních ulicích. Vtípků na svou postavu, jsem slyšela tolik, že by vydali na jednu menší knížku.
Ale za poslední rok a půl jsem se naučila jednu věc. Já zhubnout můžu, ale hloupost těm vtipálkům zůstane do smrti. Bohužel se hloupost na rozdíl od obezity léčit nedá.
Takže vzhůru vstříc dalším zážitkům a svým cílům.
