I když jsem tlustá, a ráda si jen tak lehnu ke knížce, tak není důvod jet na dovolenou někam, abych se válela jen u vody. Troška aktivity ještě nikoho nezabila. Z několika důvodů, se cílem naší rodinné dovolené stalo Slovensko, konkrétně Vlachy u Bešeňové. Nezapírám, lákalo mě hlavně termální koupaliště.
Natěšená, pobalená a připravená. Před odjezdem si sestra musela trošku pohrát se zavazadly tetris, aby je vůbec narvala do kufru, protože stejně jako moje sestra, tak i já, jsem si sebou vezla polovinu šatní skříně. Pro každou příležitost něco, ovšem díky velikosti mého oblečení to obnášelo obří kufr. Proč se uskrovňovat, když nemusíme. Nasoukala jsem se na přední sedačku, kde byl trošku stísněný prostor zapříčiněný objemem našich zavazadel, a vyrazili jsme.
Bez něčeho sladkého ke kávě se prostě neobejdeme, sladkou tečku prostě potřebujeme, a tak jsme si udělali zastávku v Rožnově pod Radhoštěm, na nákup frgálů. I když nám celou cestu svítilo sluníčko, tak právě před Rožnovem nás zastihla takový liják, že než jsme doběhly do krámku a zpět, obě jsme měly oblečení na ždímání. Ale vítězstvím byly koláče v kufru.
Díky našim zastávkám, neboť jsem se stavovala ještě pro své auto, jsme dorazili do cíle až za tmy. Ubytování jsme měli v malém domku, kousek od Liptovské Mary a fotky na bookingu slibovali příjemné prostředí.
Ráno mě překvapil a uchvátil ten pohled z oken, ze všech stran nás obklopovaly kopce. Ne malinké kopečky, ale pohoří Slovenska. Bohužel fotografie místa nejsou vypovídající, tu majestátnost musíte vidět na vlastní oči. Z jedné strany Malá Fatra, na kterou navazuje Velká Fatra, pokračují Nízké Tatry a z druhé strany Vysoké Tatry. Proč jezdit do Alp, když máte v dosahu něco takového.
1. den
U snídaně padla volba pro krátký výlet, okruh kolem Štrbského plesa, nenáročný začátek dovolené. Počasí nám přálo, mělo být slunečno, ale cesta povede pod korunami stromů. Ještě u auta proběhlo nastavení hodinek, šance konečně využít funkce, které hodinky nabízejí. Mohu si zmapovat úsek, kudy jsem šla. V batohu na zádech připravené své foto vybavení, čítající foťák, tři objektivy a plnou láhev vody, abych dodržela pitný režim.
Milosrdný stín stromů nás sice chránil před ostrými paprsky horského slunce, ale i tak po 400 metrech svižné chůze, jsem začínala cítit první krůpěje potu na svém čele a zádech. V polovině cesty v zápalu fotografické horečky, jsem si omylem strhla chytré, funkcemi nabyté hodinky. K mému překvapení, pád hodinek spustil alarm na mobilním telefonu „DETEKOVÁNA NEHODA“. Sundat batoh a najít telefon, abych mohla vypnout alarm, chvilku trvalo. Pobavila jsem svým splašeným výstupem všechny kolemjdoucí. Jakmile jsem stačila zvukový signál vypnout, začal telefon zvonit znovu. Telefonoval můj nouzový kontakt, který je nastaven v telefonu, pro případ nehody. Nahlásila jsem, že vše je v pořádku, nic se neděje, jen špatný řemínek hodinek. Zbytek cesty už byla pohodička s pár zastávkami na focení. Do auta jsem sice dorazila splavená, ale nadšená z procházky.
A hurá k vodě, vyrazili jsme směr Liptovská Mara, v kufru plavky, a jeli jsme svlažit a omýt zpocená těla. Že tu budou davy, to se dalo očekávat, teplota v autě atakovala 35°C.
Vstupné nás překvapilo, cena 35 € pro 5 dospělých a dvě děti, plus poplatek 5 € za parkování. Zřejmě se platí za odnesenou vodu, kterou si domů lidé pašují v mokrých plavkách. Urvali jsme místečko pod vzrostlým dubem. Krásný stín, a pod dekou miliony žaludů. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás není fakír, pozorovali jsme okolí, pro případ, že by se uvolnilo jiné místo. Nakonec se nám přeci jen poštěstilo, a žaludy jsme vyměnili za měkký polštář z borovicového jehličí a šišek.
Hlad nás dohnal do stánku s místními specialitami. Hambáč byl to jediné u čeho jsem se nebála, že mi užene žlučníkový záchvat. Od okénka si návštěvníci tohoto koupaliště, odnášeli zde tolik oblíbený langoš, ovšem řádně politý majonézou a zasypaný sýrem a další jiné smažené laskominy.
Posilněni obědem, jsme si udělali pohodlí na rozložených dekách. Náš plácek byl ideálně umístěn na půl cesty mezi oním stánkem a pláží. Umístění opravdu strategické, to ano, ale rozhodně to nebylo klidné místo. Nejen, že se naše deky staly křižovatkou pro ostatní, kteří korzovali od pláže ke stánku a zpět. Ale od stánku s občerstvením i od pláže, kde půjčovali šlapadla, hrála líbivá muzika. Bohužel z každé strany úplně jiná. V duchu jsem se přenesla ve vzpomínkách k nám na chalupu, a na místní pouť. Ale i tak jsme si to pořádně užily, děti na šlapadlech a já ve vertikální poloze na dece s časopisem a foťákem, abych zdokumentovala to místní kouzlo.
2. den
Po prvním dnu jsem se dohodla se sestrou, že dopolední procházku si nechám ujít a dám si pauzu. Vyrazím nakoupit a uvařím oběd.
Odpoledne jsme vyrazili opět k vodě. Tentokrát z druhé strany Liptovské Mary, na menší neplacenou pláž. Jediné, s čím jsme měli problém, bylo parkování. Parkoviště je zde opravdu pro pár aut, a tak se neřízeně parkuje po obou stranách silnice. Lepší je asi vyrazit brzy ráno, pro snazší zaparkování.
Tuto pláž rozhodně doporučuji, velice pěkné prostředí se spoustou stromů. Je tam stánek s občerstvením, půjčovna šlapadel a paddleboardů. Dokonce i mobilní toalety, které pravidelně čistí. A hlavně oproti předchozí pláži, klid.
3.den
Opět vybavena nordic hůlkami, mou foto výbavou a jednou lahví vody, vyrážíme na další výlet. Trasa měla být něco kolem šesti kilometrů, vhodná pro děti. Cílem byl termální pramen u obce Kalameny, kde je parkoviště. Tam procházka po okolí, zakončená u termálního pramene, kde se děti mohou vyřádit v teplé vodě. Z parkoviště jsme vyrazili po mírně stoupající cestě. První zastávka byla u studánky a jelikož mělo následovat o něco větší stoupání, tak jsem se staršími synovci vyrazila napřed. Přece jen jsem pomalejší, tak abych měla náskok.
Po cca kilometru jsem měla malém infarkt. To, co mě čekalo, vypadalo jako terén pro kamzíky. Dostala jsem na výběr, jít zpět k autu, anebo pokračovat dál v cestě. Měl to být už jen kilometr. Nevzdala jsem to, to přece vylezu! Pro postup v tomto příkrém terénu, jsem zvolila styl podobný indiánskému běhu. Jen s tím rozdílem, že místo minuty běhu, jsem aplikovala deset minut lehu. Několikrát jsem se chtěla vrátit, ale při pohledu zpět, jsem ztratila odvahu. Cesta dolů vypadala jako méně vhodná varianta končící pádem, než pokračovat vpřed. Těsně pod hradem jsem chtěla zabít toho, kdo tuhle „SUPER“ trasu naplánoval. To jsem netušila, že to horší mě ještě čeká.
K uvolňování endorfinu, prý přispívá nejvíce fyzická aktivita. Ani při výstupu, a ani po zdolání vrcholu kopce, se endorfiny nedostavily, ale mám za to, že jsem je cestou nahoru vypotila. A že jsem se řádně zapotila, měla jsem co. Při cestě nahoru mi došla voda, a nejen mě. A kam že jsme to vlastně vylezli? Na Liptovský hrad, respektive jeho zříceninu. Jedná se o nejvýše položený hrad, který byl kdy postavený na Slovensku. Skoro 5 hodin kvůli ruinám.
Strach z výšek je jednou z dalších mých fobií, doma nepověsím ani záclonu na okno, a to máme stropy 250 cm vysoké. Abych mohla pokračovat v cestě, musela jsem přejít po velice vratké dřevěné lávce, která vypadala, že byla stavěna pro jinou váhovou kategorii, a hlavně v minulém století. Podobná lávka, akorát mnohem užší, čekala za dalším rohem. Ještě, že mám tak pohotovou sestru. Vyrazila na průzkum a našla možnost, jak se druhé lávce vyhnout. Prostě jsem přelezla rozbořené hradby.
Bohužel, to co mě čekalo, tomu se vyhnout nedalo. Z hradu vedou pouze dvě cesty. Ta, kterou jsme se pracně vyškrábali, a druhá, ta začínala u vrcholu železného žebříku, který bylo nutné sešplhat. To bylo to poslední, co moje nervy zvládly. Tep se zrychlil, v hlavě mi tepalo, a nakonec jsem se rozbrečela. Sestra se vrátila po žebříku nahoru, a nabídla, že se vrátíme dolů stejnou cestou, jakou jsme přišli. Tou delší. To byl dostatečně přesvědčivý argument k tomu, abych ten žebřík zvládla. Co se mi při sestupu odehrávalo v hlavě, to ani nebudu vyprávět. Ale zvládla jsem to. Teď už to bude jen z kopce. Jo to je pravda, to bude, ale nějak mi nedošlo, že převýšení, které jsme museli překonat při cestě na hrad, musíme sejít i dolů. Tak se po jednom kilometru začala ozývat má artritická kolena a začala jsem uvažovat, že budu dolů válet sudy. Nakonec jsem zvolila taktiku, že co neuvidím, to neexistuje, a otočila jsem se zády po směru cesty. Jo, prostě jsem couvala. Musela jsem za každou cenu odlehčit svým kolenům. S úlevou a naprostým vyčerpáním jsem se došourala na parkoviště k autu.
Z procházky na pár hodin se stal celodenní výlet a z šesti kilometrů bylo nakonec skoro devět. Ale jsem ráda, že jsem šla a nevzdala to. Ten výhled za to stál. Každopádně je to trasa pro zdatnější jedince, a všechny, kdo jsou na tom s fyzičkou jako já, důrazně varuji, že je to fakt masakr.
Večer jsem si šla lehnout už kolem osmé a doufala, že do rána mě kolena přestanou bolet a budu si moct dojít alespoň na záchod.
