Už jako miminko jsem ráda jedla. Tedy to asi každé mimčo, ale díky mému apetitu a hlavně stavbě těla mi bylo prorokováno mou sudičkou, dětskou praktickou lékařkou, že budu mít sklony k nadváze. Těchto pár slov změnilo celý můj život. Dětství, dospívání i dospělost. Ze svých raných let si nepamatuji moc. Ale pár útržků zůstalo.
Mám sestru, ke které se taky časem dostanu a ta vše co jí bylo nepříjemné v dětských letech proste vytěsnila. Paměť jí chrání od těch stresových vzpomínek. Moje paměť, ta se rozhodla, že mě chránit nebude, ale nestěžuji si na ní. Myslí to se mnou ta má hlava dobře.
Do mých 7 let, jsme bydleli pohromadě s rodiči mé mamky. Bylo to nejhezčí období z dětství, které si pamatuji. Ovšem kdo má děti už asi tuší, že docházelo k mnoha střetům kvůli výchově a pravidlům, mezi mými rodiči a rodiči mé mamky. Jen pro pořádek a vyjasnění než budete číst dál, nikdo mě netýral a vše bylo pro mé dobro a zdraví. Jen to prostě malému dítěti moc vysvětlit nejde.
Ale abych se vrátila k tomu co si pamatuji. Vystihují to přesně ta dvě slova “Klárko nepapej”. Pamatuji si pohled mojí mamky, když jsem u oběda nebo večeře chtěla přidat, kamenný pohled, ústa stažená do linky a odmítavé zavrtění hlavou, že tohle stačilo. Kláruš budeš tlustá. Když mamka pronesla tato slova, děda si nechal přidat na talíř a s výrazem generála prohlásil, že si to jde sníst vedle. No ani nemusíte hádat, kam asi tak šel.
To co máma zakázala, děda povolil. A jako generál celé rodiny si vždy dokázal prosadit své a na nějaké diskuze nebyl nárok.
Nebylo to ale jen o jídle. Celá rodina byla vždy aktivní a řídila se mottem Sokola “Ve zdravém těle zdravý duch!”. A co by rodiče pro své děti neudělali, pro jejich zdraví a fyzičku. Opět podotýkám, že nešlo o týrání dítěte. Ale o běžné výlety a dovolené, které jsem ale já, svéhlavé dítě rozhodně netolerovala.
Víkendy jsme trávili aktivně s rodiči i prarodiči. V teplých měsících chalupa a letní aktivity, koupání, kolo, výlety a pěší túry. Nesnášela jsem to. V hlavě mi při vzpomínkách na tyto výlety zní můj hlásek “mami nechte mě tady, já tu na vás počkám až se budete vracet”. Nevyšlo to nikdy. Šlapala jsem dál po svých do cíle, který mne nezajímal, do míst kam jsem nikdy nechtěla. Při cestě na kdejakou rozhlednu, jsem se táhla za svými rodiči jak smrad, a v hlavě mi kolovalo jen jedno “Proč?”.
Už od mala jsem byla hlavou někde v oblacích a pohroužená do své fantazie. S rodiči mého táty, kteří vedli vodácký oddíl jsme jezdívali na letní tábory. Děda, neboli táborový vedoucí Medvěd, mi neřekl jinak než Čumiš, právě proto že jsem věčně byla zahleděná do neznáma a nevnímala své okolí. V hlavě jsem si stavěla své vzdušné zámky a nechala odehrávat příběhy.
Riskantní pro mě byla i jízda na kole. Jak jsem stále zírala po okolí a nekoukala na cestu, vymetla jsem kdejaký výmol. Až přišlo na to, že se mi v jednom z výmolů zaseklo přední kolo a já letěla po tlamě k zemi. Řídítka jsem ovšem nepustila. Skončila jsem s pravou rukou v sádře. Benefitem bylo, že to bylo na konci prázdnin a začínala škola. 3 týdny jsem měla ve škole pohodu, nemohla jsem psát.
Po letní sezóně přišla zima a s ní i zimní sporty. Brusle, no hrůza, ze spanilé jízdy na Štvanici jsem si domů přivezla prokousnutý jazyk. Běžky, ještě horší. Pamatuji jak mě táta hnal před sebou z Čertovy hory zpátky na Ručičky (jedná se rozcestí v Krkonoších). Slovy hnal, myslím to, že mě popichoval bambusovými běžeckými hůlkami do zadku.
Myslím, že každý náš výlet byl poznamenán mým odporem k pokračování, pláčem a prosbami. Jediný sport, na který jsem nezanevřela je lyžování. Sport, při kterém se cítím volná, svobodná. I když díky mé váze jsem na lyžích nebyla již mnoho zim.
A tak to šlo celé mé dětství. Klárko to už stačí, nejez tolik budeš tlustá. Ne nemůžeš tu zůstat, jdeme dál, tudy se vracet nebudeme.
Jak jsem psala, byla jsem velice svéhlavé dítě. I když to asi přesně nevystihuje mou povahu. Zkuste si představit 11-ti letou holku, co se sekne pokaždé, když má pocit, že něco musí. Nešlo to ani po dobrém a ani po zlém. Všude mě bylo vidět a slyšet. Kde byl průšvih, tam jsem byla já. Proč jsem taková byla, to nevím. Ale rozhodně se mnou nebylo lehké pořízení, a pro mé rodiče to byla až do mé dospělosti cesta peklem.
Ani nevím, kdy jsem začala být jiná než ostatní, tím jiná myslím tlustší. Každopádně to byla základní škola. Aktivní maminka mě a sestru přihlásila na cvičení a později nás brala cvičit sebou se svými kamarádkami, abychom měli pohyb i přes týden. I zde jsem slýchala, že musím ze sebou něco udělat, že se v dospělosti špatně hubne.
Pak přišla puberta a s pubertou přišla i změna tělesných proporcí. Vyrostla mi prsa, vytvaroval zadek a já jsem se hrdě nesla po ulicích. Už jsem nebyla baculaté dítě, ale žena.
To ale nezměnilo nic, naopak ostražitost mamky stoupla a hlavně přišla nová doba a s ní i nová jídla. Trendy byla racionální strava a hitem sojové maso. Bohužel jídlo na příděl mi bylo málo a nastaly situace, kdy jsem měla potřebu se dojíst. Bylo mi jedno, jestli jsou to rybičky z konzervy a nebo, v té době tolik oblíbený, lunchmeat. Prostě jsem měla hlad. Tohle mi vydrželo až do 18ti. Pokud vám někdo pořád dokola opakuje budeš tlustá, nejez. Vztah k jídlu a k sobě samému se prostě změní. Díky tomu jsem vlastně nebyla nespokojená s tím jak vypadám, brala jsem to jako jasnou věc, ale zároveň jsem se styděla, že jsem se najedla.
Diet a jiných různých postupů jsem vyzkoušela nepočítaně. Už si ani nepamatuji na období, kdy jsem vlastně nedržela žádnou dietu. A nejen já jsem držela diety. Moje mamka je držela se mnou. Ať už to byla vláknina pro zaplnění žaludku, nebo tukožroutská polévka. Vždy tu byla a snažila se jak mohla.
Ale i přes veškerou mou snahu, hlavně špatnou snahu jsem se dopracovala na 211 kilo, to byl rok 2020. Tuto cifru mi ukázala váha u mé praktické lékařky. A ano mohla jsem chodit, a ano dokázala jsem si zavázat i boty. A spousty jiných úkonů, které byste asi s takovou hmotností nečekali. Jenže dohnalo mě moje zdraví a musela jsem se rozhodnout, jestli chci dál pokračovat v dosavadní cestě a počítat s tím, že to bude jen horší, nebo to začnu řešit.
A tady chci poděkovat své mámě. Celou tu dobu to semnou myslela dobře a snažila se co to šlo. Byla mi podporou i když jsem to neviděla. A hlavně ani nechtěla vidět. Myslela na mě každý den svým srdcem, když mě táhla někam cvičit, nebo na běžky, nebo na kolo. Pokaždé když přišla s novou dietou, kterou držela se mnou i se svými 60 kily. Těmi příděly jídla v dětství. Když mě donutila jít k homeopatovi nebo k jinému poradci. Za to vše jsem jí strašně vděčná a až dnes si uvědomuji, co ji to muselo stát úsilí a vůle, jak jí musel trápit pohled na mě, hlavně v těch posledních letech. A za to, že to se mnou nevzdala.
A aniž by to věděla, tak tím vším mě pomalu připravovala na nevyhnutelné, na tento okamžik. Na jaký okamžik, to se dozvíte v pokračování.
