Jak jsem již psala, doktoři jsou má noční můra. Obloukem se vyhýbám všem preventivním prohlídkám jak to jen jde. Ano jsem pitomá, a vím to. Ale při představě, že musím jít k lékaři mi vylítne tlak, je mi špatně od žaludku, na zvracení. Začnu se potit a do půl dne mám běhavku.
Ale když už musím, tak prostě musím. Po hospitalizaci v nemocnici, kdy mi naměřili tlak kosmických výšin a hlava se mi motala jak po třech lahvích vína jsem si musela udělat povinné kolečko. Moc dobře vím jak vypadám a jsem si vědoma své nadváhy. I když jsem v té době neměla doma váhu co by mě zvážila tak mám zrcadlo.
Po propuknutí mých problémů s vysokým tlakem, jsem hledala nového praktického lékaře. Jelikož jsem se přestěhovala 35 km od Prahy, tak jsem hledala v mém okolí. Komu by se chtělo dojíždět například s horečkou hodinu a půl k lékaři. Nejblíže jsou Čelákovice a tak jsem na internetu našla praktika, zavolala, a dohodla den první návštěvy. Po tom co jsem vešla do ordinace, mě ale pan doktor sjel pohledem a suše oznámil, že nemohu být jeho pacientka. A důvod? Nemá prý tak velký rukáv na měření tlaku. Upřímně, to bylo po hodně dlouhé době co mě někdo rozbrečel. Lékařku jsem nakonec našla a díky jejímu přístupu jsem si musela udělat povinné kolečko po všech vyšetřeních, aby se něco nezanedbalo.
Začínala jsem na neurologii. Podle všech lékařských měřítek, jsem nevyšetřitelný pacient. Jediné co v tu chvíli lékař mohl, bylo vzít kladívko a proklepat mi kolena, jestli mi fungují reflexy. Ano, čtete správně, je jedno jaký bych měla neurologický problém toto bylo jediné co mohl lékař dělat. Jak jsem se dozvěděla, magnetická rezonance a CT vyšetření jsou váhově omezeny a také rozměrově, do toho tunelu mě prostě nenacpou, ledaže by potřebovali ucpávku. Lékař mě při odchodu z ordinace upozornil, že jsem obézní a měla bych zhubnout. Aha no tak to byla pro mne naprosto nová informace. Slušně jsem poděkovala a vyrazila s motolicí k domovu.
Další přišla na řadu kardiologie. No jaké to překvapení, jsem nevyšetřitelný pacient. Došlo na úpravu léků na tlak a léků na srdeční palpitaci. Opět mě lékař informoval, že jsem obézní a měla bych zhubnout.
A hurá do spánkové laboratoře. Čekací doba je opět na měsíce, ale nakonec jsem se dočkala. Po vstupní prohlídce, kdy mě lékařka opět informovala, že jsem obézní a měla bych zhubnout, jsem se dostala na čekací listinu na monitoring spánku. Nastal den D a já naklusala ve večerních hodinách do čekárny. Jsem lempl a věci čtu jen tak na půl. Takže až na místě jsem zjistila, že mám přijít v tričku ve kterém budu spát a ve volných kalhotách. Nebudu lhát, na sobě jsem měla rolák a o pohodlnosti a volnosti kalhot by se dalo polemizovat. Sestra si mě prohlédla ostřížím zrakem a já jí naprosto v klidu oznámila, že rolák je naprosto v pořádku, že trpím na problémy s krční páteří a nesmí mě ofouknout. S chápavým pokývnutím hlavy jsem byla vyžádána k odhození všech svršků. Oblepila mě od paty po hlavu čidly a mohla jsem vyrazit k domovu. Druhý den ráno, po skoro probdělé noci, jsem odevzdala zpět na kliniku vše co jsem odlepila z těla. Po dalších týdnech čekání jsem se dostavila opět k lékařce na spánkovou kliniku.
Diagnoza jasná, Obstrukční spánková apnoe. Pro ty co netuší o co se jedná, je to porucha kdy člověk ve spánku opakovaně přestává dýchat. Obstrukční proto, že v dechu brání mechanické uzavření dýchacích cest během spánku.
A zase čekání, tentokrát na tzv titraci, na zapůjčení přístroje, který bude monitorovat kolik je v noci zástav a jaký je potřeba tlak do dýchacích cest aby k těmto zástavám nedocházelo.
To už nebylo tak dlouhé čekání. Na týden jsem dostala domů mašinku, a jak já jsem si osobně nazvala hadici co žene vzduch do dýchacích cest, chobot. První noc horor, spávala jsem běžně na břiše a zkuste si to s náustkem a hadicí. Ale co, je to pro mé zdraví, tak to přece vydržím. Po týdnu jsem mašinku vrátila, proběhlo schvalování od pojišťovny, že přístroj opravdu potřebuji a pak příkaz do výroby. Kámošku už mám doma a spím s chobotem jak mimino. O tom jaké to je povyprávím někdy příště.
Souběžně se spánkovou laboratoří jsem začala docházet na obezitologii. Jak to probíhalo o tom jsem již psala. Opět neberte tyto řádky jako sebelitování, je to prostě holé konstatování a možná námět k zamyšlení. Chtěla poukázat na to, že z celé plejády lékařů, které jsem měla možnost za cca půl roku potkat, se ke mě slušně chovali jen na obezitologii a má druhá praktická lékařka. Že jsem tlustá, morbidně obézní a nevyšetřitelný pacient, to mi do lékařské zprávy napsal každý. Ale jak zhubnout, to už nikdo neřekl a neporadil.
Díky panu profesorovi dnes vím, že obezita je nemoc jako každá jiná. Že není důvod se styděl. Ale nikdo vám pomoc nenabídne, musíte si jí hledat sami. Nedávno jsem četla článek, že obezitou trpí více jak 50% české populace. Nadpis hlásal “Česko je na špici evropské obezity”. Tak super, už se to ví, ale stejně nikdo nedělá větší osvětu. Lékaři se k nám chovají jako kdybychom měli prašivinu. Obezita je nemoc stejně jako bulimie nebo anorexie. Je příčinou 4,7 milionu předčasných úmrtí ročně a čtvrtá nejčastější příčina úmrtí. Obezita sama osobě nikoho nezabije, ale přidružené nemoci vzniklé z obezity, ty rozhodně ano.
Chtěla bych všechny baculky i otesánky potěšit. POMOC tu je, jen si ji musíte najít sami. Najděte si odborníka. Opravdového lékaře, žádného rádoby výživového poradce, ten je dobrý pro člověka s běžnou váhou. Nevěřte zázrakům, nic není zadarmo, budete muset na sobě makat tak jako já. Každý den je novou výzvou, kterou přijímám.
„Nikdy není pozdě začít být tím, kým jste mohli být.“ George Eliot
